Většina tanců, které dnes nazýváme lidové, vznikla (patrně) relativně nedávno, v 17. a 18. století.^[1] O starších tancích si nedokáží odborníci udělat konkrétnější představu, neboť o nich neexistují písemné záznamy, šlo o téma, které doboví kronikáři či spisovatelé považovali za podružné. Existují jen kusé zprávy - například Petr Žitavský se ve Zbraslavské kronice zmiňuje o tanci zvaném tripudium, který měl být "skočný". Žitavský též zmiňuje cechovní tance, které příslušníci cechů tančili s meči při korunovaci krále Jindřicha Korutanského. V 16. století se kroniky zmiňují o tanci zvaném kotek a o tom, že byl zakazovaný některými městskými řády jako neslušný, ale není jasné, jak tanec vypadal. Představu o tancích ze 17. a 18. století v českých zemích si můžeme udělat díky tzv. guberniálnímu sběru, který nařídila rakouská vláda v roce 1819. Předpokládá se, že některé navazují na starší tradice, které by mohly vést až k pohanským rituálům (zejména u tanců, kde se skáče, jako odzemek, hajduch, verbuňk, vovčáská, proti tomu točivé párové tance, jako sedlácká nebo danaj, patrně vznikly později a jejich funkce již byla zřejmě spíše sociální). Velký zájem budily lidové tance v obrozeneckých kruzích, které hledaly tanec, který by nebyl tak "germánský" jako valčík. Takto byla vyzdvižena polka, navzdory svému názvu většinou etnologů považovaná za originální český tanec, a zformován byl celý taneční cyklus zvaný česká beseda (její součástí je hned několik dalších lidových tanců: kalamajka, obkročák, andulka ad.), stejně tak obrozenci proti valčíku nasadili tradice z jiných slovanských zemí jako polonézu nebo mazurku. Po druhé světové válce se tyto tance pokusila obnovit či zrekonstruovat folklórní sdružení.