Labutí jezero
Labutí jezero je jeden z nejznámějších baletů, který napsal ruský hudební skladatel Petr Iljič Čajkovskij. Jedná se o klasický balet o čtyřech aktech. Původní libreto napsali Vladimír Petrovič Begičev a Vasilij Fjodorovič Gelcer. Premiéru měl 4. dubna 1877.
Je spolu s Romeem a Julií baletem nejhranějším a nejznámějším. Existuje v nespočtu premiér a verzí, které se liší především v pojetí hlavních rolí Odetty a Odilie. Jde buď o dvojroli, nebo verzi tančenou dvěma tanečnicemi. Také závěr má dvě verze. Konec může být buď tragický, nebo typický „happyend“.
V srpnu 1875 předložili Valentin Petrovič Běgičev a Fedor Vasiljevič Gelcer P. I. Čajkovskému libreto, k němuž použili jako předlohu pohádku Labutí proud ze sbírky německých národních pohádek. Čajkovského zaujal tento námět pravděpodobně i proto, že již koncem šedesátých let složil pro domácí divadelní produkci kratičký balet Jezero labutí, který se nedochoval, ale jehož motivy téměř jistě v Labutím jezeře zaznívají. Premiéra Labutího jezera se konala v březnu 1877 ve Velkém divadle v Moskvě. Choreografem byl Václav Reisinger a byl to jeden z okamžiků, kdy český umělec vstoupil do světových dějin baletu.
Představení ale nebylo podle dobových zpráv příliš zdařilé a v recenzích se také mluvilo o Čajkovského hudbě jako o monotónní, nudné, bez fantazie a plné divných motivů… Podstatné ale je, že se inscenace i přes tyto reference udržela na repertoáru ve 40 reprízách až do roku 1883 a Joseph Hansen při jejím obnovení (1880 a 1882) vycházel právě z choreografie Václava Reisingera. Jedinou změnu, kterou provedl, bylo rozdělení partu Odetty a Odilie. Nový a rozhodující impuls pro balet znamenalo jeho nové nastudování necelé dva roky po skladatelově smrti. V lednu 1895 uvedlo Mariinské divadlo v Petrohradu novou choreografii baletu, kterou zpracovali Marius Petipa a Lev Ivanov. Toto nastudování se stalo kanonizovanou verzí baletu, která je živá dodnes. Určité další úpravy vyplývají z režijních záměrů a také z pokroku baletní techniky (např. role prince Siegfrieda).
S novým stoletím opustila baletní pohádka s hudbou ruského geniálního skladatele hranice carství. Poprvé se tak stalo v roce 1900, kdy bylo dílo uvedeno ve Velkém divadle ve Varšavě v choreografii Raffaele Grassiho.
Labutí jezero neutrpělo ani I. světovou válkou a po II. světové válce dokonce dochází k rozmachu tance, k rozšíření klasické baletní techniky a klasického repertoáru do Ameriky i Austrálie. Mezi nejfrekventovanější tituly patří dodnes právě Labutí jezero.
V Česku, v pražském Národním divadle, byla roku 1888 uvedena zkrácená a upravená verze nejslavnější části díla (II. dějství), již připravil Augustin Berger, který také tančil prince Jaroslava (Siegfrieda); Odettu-Odilii tančila Giulietta Paltrinieri a travesti roli princova přítele Marie Zieglerová. Toto bylo jediné představení Labutího jezera, které Čajkovskij viděl, do svého deníku si po zhlédnutí ukázky poznamenal: Ohromný úspěch. 
